Technické parametry:
Délka: 405 mm
Šířka: 200 mm
Výška: 127 mm
Celková hmotnost: 645 g
Zdvihová jednotka: SPEED 400 (dmychadlo 69 mm)
Pohonná jednotka: SPEED 300 6V (dmychadlo 56 mm)
Servo: micro E-sky
Baterie: 7,4 V  Li-Pol  2100mAh
Výška vaku: 35 mm

Zrovna toto vznášedlo je staré asi tři roky. Myšlenka vyrobit si vznášedlo vznikla z mé fascinace principem funkce a nutností mít něco, co jen stěží lze sehnat v obchodě. Skutečnost, že se jedná o stroj, který jde snadno do smyku a jezdí i po vodě mě uchvátila. Proto jsem začal studovat, jak na to.

Je pravda, že po delším hledání jsem narazil na několik zajímavých českých stránek, kde šikovní modeláři odvedli skvělou práci a podělili se o velice důležité informace a zkušenosti. Většinou pro elektro vznášedla modeláři volí jako základní stavební materiál polystyren, nebo EPP. Já jsem z důvodu větší pevnosti vsadil na balzovou základnu. Jelikož jsem nesehnal dostatečně širokou desku, vznášedlo je ze dvou pruhů, podélně slepených. Kupodivu je spoj pevný a nedělá neplechu.

Vůbec první varianta vznášedla byla koncipována pro pohon dvou větráků z počítače, ale výkonostně nestačily a konstrukčně to též nebylo ideální (aspoň co se týče zdvihového motoru). Proto na řadu přišla dmychadla. Jelikož jsem nechtěl kupovat nové regulátory, zůstal jsem u stejnosměrného provedení. Další změna oproti první verzi byla v kormidlech. Původní verze měla dvě, ale neměli moc velkou účinnost, takže padla volba na jedno. Jedno kormidlo v kombinaci s dmychadlem funguje opravdu dobře. Vznášedlo tak lze roztočit i na místě. Přemýšlel jsem, jak udělat vak. Samozřejmě první myšlenka byla na igelit, ale jelikož po několika nezdařilých pokusech se mi nepodařilo přijít na vhodný způsob výroby, začal jsem vymýšlet složitější, ale funkční způsob. Kamarád mi poskytl plachtu z windsurfingového prkna, a tak jsem tento materiál použil. Výroba sice byla trochu pracnější, ale sukně vydržela dlouho, byla poměrně přesná, takže nikde neunikal vzduch nadměrně a materiál vydržel dlouhé obrušování o zem při brzdění. Problémem je, že už od základu nemám vznášedlo uzpůsobeno ke snadné výměně vaku. Tím se dostávám k poznatkům ze stavby, co bych při příští stavbě udělal jinak.

Pár poznatků a změn jsem již popsal. Co si budem nalhávat, nejdůležitější princip u vznášedla je vznášení. Po této stavbě jsem teprve přišel na to, že plocha vznášedla by měla být co největší a otvor pro zdvihové dmychadlo by neměl být nijak velký v poměru k celkovému vznášedlu. Pro mnou použité dmychadlo bych klidně udělal základní desku s rozměry 550 x 250. Je to vlastně logické. Zdvihová síla, kterou potřebuji, se vypočítá podle vzorce F = P . S, kde P je potřebný tlak a S je plocha vznášedla. Z toho vyplývá, že pokud nebudu mít extrémně výkonný zdvihový pohon, stačí mi dostatečně velká plocha vznášedla (nesmí se to samozřejmě přehnat). Nepotřebuji ani extrémně velký průtok vzduchu, pokud mi vzduch nechtěně neuniká  kde nechci. Protože od určité hranice průtok pouze ovlivní rychlost reakce zdvihu. Bohužel absolutní čísla nemám, protože to by znamenalo spoustu času a financí.

Další vhodnou změnou, kterou bych provedl je tvar základní desky. Jelikož v mém případě jde opravdu pouze o desku, není moc vhodné jezdit se vznášedlem na vodu. Navíc jsem líný a nechce se mi dělat kapotáž, bez které to na vodě opravdu nejde. Takže základním tvarem desky by měla být vana, která je schopna i bez zdvihového motoru vznášedlo udržet na vodě.

Co se týče stability (udržení vznášet se na místě), je to oříšek. Po prvních pokusech jsem musel vyosit dmychadlo, protože reakční moment vrtule stále vznášedlo stáčel. Vyosení pomohlo, ale nakonec jsem byl stejně nucen vznášedlo dovážit olovem. Jsem si jistý, že nyní těžiště není uprostřed, ale funguje to dobře.

Aktualizace 27.9.2013

Vzhledem k náročné výrobě vaku z plachtoviny, jsem se vrátil k myšlence na igelit. Výroba je poměrně jednoduchá, protože tvary jednotlivých částí vaku lze snadno vystřihnout a následně bezproblémově svařit. Bohužel doma nemám svářečku na igelit, tak jsem použil starou žehličku, kde její hrana bezproblémově postačí. Chce to trochu cviku, ale výsledek je dostačující. Jako nejvhodnější igelit se mi jevily tašky z obchodů, které nepatří k těm nejtenším. Například ty ze sportovních potřeb. Zkoušel jsem totiž slabší tašku na potraviny, která sice šla perfektně svařit, ale po první jízdě se vznášedlem jsem vak mohl zahodit, protože byl děravej jak cedník. Tlustší igelity vydrží déle, ale bohužel nakonec se stejně vyplatí udělat jednou za čas kvalitní vak z plachtoviny, který vydrží opravdu hodně. Samozřejmě záleží, kde člověk se vznášedlem jezdí a jak tlustý igelit si může  pro daný výkon zdvihového motoru dovolit. Každopádně pro můj stroj jasně vítězí plachtovina (nebo podobné alternativy).

Ruku v ruce se snazší výrobou šla i myšlenka zjednodušit uchycení vaku ke vznášedlu. Jelikož jsem původně předpokládal téměř nesmrtelný vak, uchycoval jsem ho pomocí tavné pistole, přímo k desce vznášedla. Toto řešení mě ale stálo hodně práce a nervů, proto jsem začal přemýšlet nad jednoduchým a efektivním vylepšením. To jsem nakonec vymyslel následovně. Kolem celého obvodu vznášedla jsem do hrany desky vypiloval asi 3mm hluboký žlábek. Z bovdenu řízení starého autíčka jsem vyrobil oko, které má o něco menší obvod, než je obvod desky vznášedla. Toto oko pak v žlábku drží vak. Dala by se použít i guma, ale já použil to, co bylo doma. Druhý kraj vaku je uchycen pomocí lišt ze sklotextitu, uchycených pomocí šroubků na spodek vznášedla. pod tyto lišty jsem ještě pro jistotu nasnesl na vznášedlo vrstvu silikonu, aby vak lépe držel a těsnil. 

Aktualizace 13.5.2014

Vzhledem k tomu, že jsem chtěl omezit opotřebení sukýnky (vaku) vznášedla, udělal jsem další úpravu. Bohužel na začátku stavby s touto úpravou nebylo počítáno, takže svůj účel plní jen částečně, ale i tak to je lepší než nic. Úprava spočívá v tom, že na spodek desky vznášedla jsem umístil 3 poloviny hopíků tak, aby při prázdném vaku vznášedlo nedřelo vak. Bohužel hopíky jsou dost blízko sebe, proto boční stabilita vznášedla při brzdění není nijak valná. Další funkci plní hopíky poměrně dobře, slouží jako brzdy, kdy je efektivnější brzdit šoupáním gumy po zemi, než hlavičkami šroubů (po těch to dobržďuje hodně dlouho). Celá úprava je realizována pomocí tří vrutů, které jsou prošroubovány skrz desku vznášedla a vespod jsou na ně našroubovány právě poloviny hopíků. Jelikož závit v hopíkách není hluboko, musel jsem hopíky ještě pro jistotu přilepit sekundovým lepidlem.

A jak to vlastně jezdí? Tady je video.

Stránky, ze kterých jsem bral inspiraci: opravdu detailně popsaný princip i stavba vznášedla

                                                            pěkně zpracované vznášedlo s dalšími postřehy